NOC, KDY SE ROZPADL STÁT (čtvrtá část: Praha)
(z tv cyklu: "OKO")

(betacam, b, 20 minut, © Krátký film a.s., Praha, 1993)
Unikátní a emotivní reportáž zachycující atmosféru několika hodin, ve kterých se rozdělila země - Československo.


Námět, scénář, režie: Marcel Dekanovský, Jozef Horal, Vladislav Kvasnička, Fero Fenič
Kamera: Ladislav Šidelský, Jozef Bábik, Antonín Kutík, Vlastimil Hamerník
Střih: Vladimír Chorvát, Jan Petras, Zdenek Patočka
Zvuk: Pavel Sádek, Vladimír Nahodil
Produkce: Eugen Korda, Tomáš Diamant, Olga Hellerová
Dramaturgie: Alena Hynková
Vedoucí projektu: Fero Fenič


Pohled čtyř režisérů na poslední hodiny společného státu Čechů a Slováků. Tento rozpad tak zachytili režiséři věrně, v časovém rozmezí od cca 23,00 do 2,00 v noci z 31.l2.1992 na 1.1.1993 na východě Slovenska, kde prakticky žádná z natočených komunit a osob nemluví slovensky, v Bratislavě, kde nadšení občanů oslavujících nově vzniklý stát doprovází smutek malé skupinky těch, kteří rozpad federace vnímají jako bolestnou ztrátu, na moravsko-slovenských hranicích, kde se v hospodě ještě scházejí příslušníci obou národností, i když vesnice už začínají mít odlišnou atmosféru, a na Václavském náměstí v Praze, kde obyvatele české metropole této noci zastupují jen hloučky agresivních opilců.


CO TEHDY O TOM NAPSAL TISK


Deník "MF DNES" ze dne 12. 1. 1993:

"Konfrontaci dokonce čtyřnásobnou, o to ještě zajímavější, přinesl včera v cyklu OKO dokument ze silvestrovských okamžiků Noc, kdy se rozpadl stát. Režiséři Děkanovský, Horal, Kvasnička a Fenič vycházeli z rovnocenných dispozic. Podmínkou byly jen dotyčná noc a necelých pět minut rozsahu, zbytek záležel na vlastní přípravě, nápadu, schopnostech a jistě i troše štěstí každého z nich. Nechme teď stranou hlavní, společnou devízu filmu, totiž jeho ojedinělou faktografickou hodnotu (jinak se o poslední minuty ČSFR zajímaly jen NTV a zahraniční štáby!). Směrem "od východu" jako by invence přibývalo: Košice (Děkanovský) přinesly pracovitý etnografický výčet, Bratislava (Horal) promarněné " velké celky" a malé stesky, pomezí (Kvasnička) náladu s hudebními kontrapunkty a Praha (Fenič) konečně nelichotivý úder prý střízlivé české hrdosti. Jistě, opilecké výlevy Hradní stráže či neopakovatelný symbol "sekery na Mečiara" nelze v žádném dokumentu naprogramovat - ale ne nadarmo se říká, že náhoda přeje připraveným, tedy těm nejlepším"


Mirka Spáčilová: "O sekyře, rádiu a lidech".