V roce 1984 natočil FERO FENIČ (44) film Džusový román a dnes tvrdí, že od té doby pije denně kvanta džusu: jenom k snídani prý spořádá litrovou krabici. Takže když jsme se sešli v jeho pracovně v pražské Růžové ulici, kde sídlí FEBIO, přinesl nejdřív džus. Potom se na chvíli ztratil a po pěti minutách se obřadně objevil s kávou v ruce. V šálku se pěnila smetana. Ta káva vypadala výtečně.
Kafe jsem začal pít až v Itálii, když jsem tam byl na studijním pobytu. Od té doby mi jiné nechutná. Je to jako se vším v životě - když poznáte něco lepšího, těžko se pak zvyká na horší.

Uměl jste italsky?
Když jsem tam přišel, tak jen velmi málo. Bylo to začátkem ledna 1977 a na zdech v římském univerzitním městě jsem četl nápisy Ať žije Charta a Osvoboďte Chartu. Charta, Charta... se slovníkem jsem si to překládal, ale vůbec jsem nechápal, o co jde.

Až později jsem se dopídil, co se v Československu poté, co jsem odjel vlastně odehrálo. Byla to bizarní škola italštiny.

Pro mě je zase pořád trochu bizarní , že už nenosíte knírek. Proč jste ho vlastně schodil?
Byl to knírek mé puberty. Nechal jsem si ho narůst v devětašedesátém, když jsem šel do Bratislavy studovat žurnalistiku. Považoval jsem to za krok do dospělosti a možná mi tehdy i připadalo, že patří k image velkoměstského šviháka. Oholil jsem ho pár týdnů po založení Febia. Tedy v roce 1992, kdy asi definitivně má puberta skončila.

A začal jsem druhou etapu života: rozhodl jsem se ukázat svou tvář naplno. Dnes mi připadá, že vždycky, když má někdo knír nebo vous, tak něco zakrývá. Určitě je v tom i nemalý kus ješitnosti. Z tváře se o člověku dozvíte téměř vše - je to s ní tedy stejné jako s duší, neměla by se za nic skrývat.

Co na to řekla vaše maminka?
Ta mě vnímá jinak, takže si toho skoro nevšimla.

Ale vaši životní dráhu z Nižné Šebastové určitě s pýchou sleduje?
Ne. Je to takové zvláštní. Rodiče jsou obyčejně pyšní, když jsou jejich děti úspěšné, ale v mých rodičích moje dráha nikdy úctu nevzbuzovala.

To mě překvapuje.
Proč? Copak je má práce pro jejich život nebo život jejich sousedů důležitá? Já jsem z pěti dětí, z toho tři mí sourozenci zemřeli. Všichni tragickou smrtí. Jsem nejmladší a narodil jsem se až po smrti dvou z nich.

Tři tragická úmrtí?
Takové příběhy nevymyslíte, ty napíše jenom život. Třeba čtyřletý bratr Tibor zemřel tak, že přeskakoval obrovský hrnec s vařící vodou a spadl do něj. Babička, která u toho byla, ze šoku omdlela. Maminka na bratrův výkřik přiběhla ze dvorku, vytáhla ho opařeného z vody a pak s ním bosky běžela několik kilometrů za lékařem k Prešovu. Bylo to za "slovenského štátu". Ale dítě už nezachránila. Později toho lékaře obvinili, že pomohl ke smrti několika dětí. Byl to nešťastník, jehož rodina skončila v koncentráku... Jestli mohl i za smrt mého bratra, se nezjišťovalo.

Sestra zase v osmi letech spadla ze žebřiňáku, když ji strýc vezl na sena. Sám ji přejel zadními koly. Našli ji až za chvíli v kaluži krve. Vykrvácela. Východní Slovensko bylo zaostalé, doprava žádná nebo primitivní, než se dostala k lékaři... Dnes by asi přežila. Strýc se z toho pomátl a brzy zemřel také. Jsou to neuvěřitelné příběhy. Jako z filmu. Jenže by to byl kýč.

Mělo to na vás nějaký vliv?
V dětství byla matka vůči mně strašně úzkostlivá. Mimochodem, pořád jí vykám, to už je taková tradice. Na druhou stranu to vedlo k tomu, že jsem se snažil být v mezích možností samostatný, vytrhnout se z toho sevření. Snažil jsem se postarat sám o sebe. Vždycky. Ale to asi bylo dáno geneticky. Rodiče, sedláci, taky nikdy nic - v žádném společenském řádu nedostali nic zadarmo. Co si sami nevydřeli, to neměli.

Rodiče sedláci, prostí lidé. Jak jste se dostal k umění?
Asi v deseti letech jsem napsal první povídku. Nevím proč. Přitom maminka četla jen modlitební knížku, babička byla negramotná a pamatuju se, že se podepisovala třemi křížky - byla to však nejmoudřejší žena ve vesnici. Postavila tam první zděný dům a vychovávala sama pět dětí, když její manžel šel do Ameriky za prací, kde fáral v pittsburských dolech. V zaostalém prostředí byla nesmírně emancipovaná, až revoluční.Když jsem dostal výprask za to, že místo hlídání dobytka na pastvě si něco škrábu do sešitu, jediná mě bránila: ať prý mě nechají, když mě to baví.

Nedívají se na vás jako na odrodilce?
Samozřejmě, čtvrt století tam nežiju, děti mých spolužáků a kamarádů už nepoznám, ale oni mi to nedávají znát. Vždyť půlka vesnice je s Feničovými spřízněná.

Respekt k tomu, co jste dokázal, z rodáků cítíte?
A co jsem dokázal? Pomohl jsem jim k lepšímu životu, zdraví, práci? Kdybych byl lékař nebo učitel nebo kdybych dobře obdělával půdu, možná by zde nějaký důvod k respektu mohl být. Ale za co si mě mají vážit - že jsem režisér? Jediný z Nižné Šebastové? Zvýší jim tohle vědomí úrodu na poli nebo sníží nezaměstnanost, která tam začíná být tragická? Nikdy se mě nikdo nezeptal, co natáčím. Zajímá je spíš to, co je podstatné pro jejich život: jestli se mi dobře vede. Má matka si pořád myslí, že mám povolání, které je nejisté. Přijala sice fakt, že mě to živí, ale podstata mé profese je jí cizí. Nejčastěji se mě ptá, jestli mám co jíst.

Říkal jste, že na začátku bylo vaše psaní. Studoval jste také žurnalistiku. Kdy jste zběhl k filmu?
Až na žurnalistice. Pochopil jsem, že v té době šlo jen o výchovu propagandistů. Nikoho nezajímalo, jak píšu, nikdo dokonce nechtěl , abychom publikovali v novinách. Nežádali tvůrčí díla, jak jsem naivně očekával, byla to jen tupá ideologie.

Než jste podal přihlášku na FAMU, věděl jste něco o filmu?
Díky našemu panu faráři Mateji Murgášovi jsem viděl stovky filmů. To byl jeden z nejsilnějších impulsů mého dětství. Sám byl kinoamatér, měl kameru osmičku a dělal filmy. V zimě po náboženství, kam jsem chodil, protože jsem z bigotní katolické rodiny - moje matka náš dům věnovala církvi, když chtěl komunistický režim vesnici vzít faráře, nám promítal to, co natočil, nebo vyprávěl obsahy světových filmů. V bývalém klášteře bylo ještě kino a tam pan farář promítal vždycky po nedělní pobožnosti. Tohle spojení církevních a světských věcí bylo kouzelné. Když jsme kvůli náboženství nestihli autobus do Prešova, kde jsme měli převzít rudou standartu jako nejlepší pionýrský oddíl, odvezl nás tam a zpátky on. Farář Murgáš totiž říkával: Co Bohu - Bohu, co státu - státu.

Vaše přijetí na FAMU proběhlo hladce?
Nadvakrát. Poprvé jsem se hlásil na hranou režii. Nevyšlo to, v konkurenci lidí z praxe, kteří už asistovali na Barrandově, jsem neměl šanci. Byl jsem buran. Ale dozvěděl jsem se, že existuje i možnost studovat dokument. To jsem předtím nevěděl, vždy jsem si myslel, a to koneckonců zastávám dodnes, že filmová režie je jenom jedna: dobrá nebo špatná. O rok později se mi tedy povedlo dostat se na dokumentární režii. I když to nebylo jednoduché. Při zkoušce jsme měli rozebrat nějaký oblíbený dokument. Dodnes je mi to trapné, ale já si žádný nepamatoval. Až jsem si vzpomněl na Plickovu Zem spieva, kterou jsem však neviděl. Tak jsem si představil, o čem mohla asi být a velmi emotivně jsem ji popsal. Ostatní se zabývali skladbou záběru, střihem, rytmem, kompozicí, autorskými záměry a nevím čím ještě. Já to musel opřít o pocit. Pan profesor A. F. Šulc, jeden ze zakladatelů FAMU, mi pak u ústních zkoušek řekl, že bylo znát, jak ten film prošel mou duší, že se mu ten můj rozbor líbil nejvíc, protože byl nejemotivnější.

Nepomyslel jste si, že to bude podivná škola, když vám tak skočili na špek?
Kdepak. Já nebyl frajer, který by se chtěl předvádět nebo si mohl dovolit někoho podceňovat. Bral jsem to jako výzvu všechno dohnat, protože podruhé už by mi to nemuselo projít. Byl jsem outsider a to je vlastně moje celoživotní poloha,, i když to tak třeba nepůsobí.

Nepůsobí.
Na mém vlastním pocitu to však nic nemění. Nelpím na tom, co dělám. Vědomí, že bych se dokázal uživit i něčím jiným, mi dává svobodu, takže svou práci můžu brát jako štěstí, jako koníčka, jako něco, co mě navíc baví. Proto jsem nikdy nemusel točit nic proti své vůli. Třeba jsem se živil průvodcovstvím - i když bych s určitými kompromisy mohl točit dokumenty. Nebylo to však mým vysokým občanským uvědoměním, nýbrž nízkým uměleckým egoismem: nechtěl jsem se vzdát radosti z toho, co jsem dělal, protože jsem ji nikdy nechápal jako věčnou.

Nikdy jste nenatočil nic, za co byste se styděl?
Bez uzardění si můžu promítnout vše, co jsem natočil. Platí to i o dokumentu, za který mě spolužáci ve druhém ročníku FAMU obviňovali, že přitakávám normalizaci. Jmenoval se Člověčina a byl o ženě, kterou v Košicích v srpnu osmašedesátého lynčoval dav - stejnou událost režisér Trapl později zneužil v jedné inscenaci. Ta žena se přitom neprovinila ničím jiným, než že byla původem Ruska. Vedla svého hluchoněmého syna do školy a zcela náhodně se dostala do nešťastné situace. Dav ji štval, serval z ní šaty, byla polévána červenou barvou a muži na ní močili za přihlížení a jásotu stovek lidí, z nichž většina nevěděla, kdo ta žena je a proč lynčují zrovna ji. Byl to lynč, v němž vůbec nešlo o politiku. A bylo to stejně nechutné, jako když skini dnes zlynčují náhodného cikána jen proto, že je cikán. Nakonec tu ženu zachránil jeden muž, bývalý politický vězeň, který ji přes krám, v němž pracoval, odvedl do bezpečí. Jenom člověk, který sám byl obětí nespravedlnosti, se dovedl postavit proti ponížení jiného bez ohledu na motiv. Na základě jedné autentické fotografie, která davové běsnění zachytila a kterou v Košicích prodávali jako pornografii, jsem se ptal, jak bychom se zachovali my ostatní. Bylo to však v době, která na to měla jenom dva pohledy, a má upřímnost nestranila žádnému z nich. Jeden z těch vyčítajících spolužáků později zaujal vysokou stranickou funkci v televizi.

Vaše dokumenty, ale koneckonců i celovečerní filmy pojednávaly o obyčejných lidech. Byl to váš program?
Vzniklo to zcela spontánně. Od počátku FAMU, když jsme dělali cvičení, přicházeli mí kolegové s tématy, která jim byla blízká, jako život malíře, hudebníka, herce - tedy většinou z prostředí, které znali nebo v němž žili. Já znal jen vesnické lidi. Tak jsem natočil portrét své matky. A to mi zůstalo. Vždycky jsem se vracel do prostředí, v němž jsem byl doma a které jsem důvěrně znal. Dětství vždy bývá nejsilnějším inspiračním zdrojem.

Předchozí otázku jsem položil proto, že nyní přišel zlom. Obyčejné lidi vystřídala Galerie elity národa. GEN. Politici, vědci, zpěváci, herci. Nemáte pocit, že svou předchozí aktivitu potíráte?
A vy si myslíte, že ti lidé jsou nadpřirozené bytosti? Neobyčejnými se stali až některými svými skutky.

Přesto jste je nazval elitou, pro našince poněkud znervózňujícím slovem.
Ale ano. Každý národ vždy zviditelňují jedinci, kteří ho převyšují. Tím, že se vlastní prací dostali dál než ostatní, se stali jeho elitou. Ale máte pravdu v tom, že cyklem GEN jsem poprvé vstoupil do této řeky. Mělo to svůj důvod, který vzešel z atmosféry roku 1992, kdy se lámala republika a kdy jsem začal v médiích i v životě kolem vnímat mnoho negativních prvků. Nastalo porevoluční vystřízlivění a nabytá demokracie odhalovala i své stinné stránky. Chtěl jsem dát lidem impuls, ukázat, že je třeba vzít osud do vlastních rukou... Lidi, kteří byli v cyklu GEN, to dokázali. Věřím, že síla talentu dokáže překonat bariéru společenských a ekonomických omezení. Pokud nepřestaneme vnímat proporce. Tak jako zlo nemůže existovat bez dobra, i náš svět je třeba vnímat nejen přes jeho negativní stránky, ale i přes pozitivní podněty. Svět, který nás obklopuje, není naštěstí jenom ten, jímž na nás útočí bulvární média. To bych si jinak mohl uvázat mašli.

S kým ze stovky lidí v cyklu GEN byste se kamarádil?
Tuhle otázku jsem si nikdy nepoložil. Nezávisle na cyklu GEN jsem se už dřív přátelil s Hanou Hegerovou nebo s Václavem Fischerem, kterého znám dvacet let, a tahle přátelství samozřejmě trvají dál. Musíte si uvědomit, že všechny jsem sice oslovil v rámci projektu, ale s většinou jsem do přímého kontaktu nevešel. Byla to záležitost režiséra, dramaturga. Já potom byl ten v pozadí, který hodnotil až zase výsledek.

Byly takové cykly GEN, které jste měl chuť kvůli nízké kvalitě nezařadit do vysílání?
Bylo jich několik, ale nic jiného mi nezbývalo. To je přirozený stav věcí, že při takovém objemu práce se stanou omyly, že se některé věci nepovedou tak, jak se tvůrce zavazoval. Respektuji práci svých kolegů, které jsem si k této spolupráci vybral, a tak jsem se snažil vstupovat do jejich děl jen minimálně. U většiny se výsledek dá odhadnout předem. U dokumentů ale navíc platí, že i přes jejich umělecké nedostatky nebo momentální úspěch může hodnotu ještě ovlivnit čas.

Kdo odváděl lepší práci: roduvěrní dokumentaristé, nebo režiséři hraných filmů?
To je individuální, některé režiséry hraných filmů, jako Jiřího Menzela nebo Otakara Vávru, jsem inspiroval zkusit si po několika desetiletích dokument. Dokumentaristé zase získali nebývalou možnost rozvinout se v žánru portrétu - jako například Jan Špáta, jehož každý další portrét byl lepší než ten předcházející. V zásadě se však dá říci, že čím větší tvůrčí osobnost, tím větší byla její pokora a chuť naslouchat cizím názorům. To platí i o talentu: dobrý režisér dokáže natočit stejně kvalitní dokument jako hraný film.

Vy sám máte příběh, kterým byste se chtěl vrátit na pole hraného filmu?
Přemýšlím o tom, delší dobu a z mnoha podnětů se mi to teď zúžilo na tři témata s tím, že scénář si asi budu muset napsat sám. Nevím, kdy dokážu sladit tuhle ambici se svým současným vytížením. Moje dva filmy, Džusový román a Zvláštní bytosti, vznikaly v tak extrémních podmínkách, že ve mně zůstal dojem, že dostatečně neodrážely mou tvůrčí potenci. Možná se mýlím, ale potřebuji tuhle zkoušku, třeba sebezničující, podstoupit.

Mohl byste bez Febia žít?
Ale to víte, že ano. Nechtěl bych, a nikdy jsem na to ani nepomyslel, aby Febio bylo mou životní náplní. Chápu ho jen jako další mezistadium. Teď už docela dobře funguje a chtěl bych docílit stavu, aby mohlo existovat i nezávisle na mé osobě. Doufám, že to půjde.

Nedávno jste měl dost vyhrocený konflikt s policií, neboť jste byl na ulici přistižen tak říkajíc in flagranti: neměl jste občanský průkaz. Už ho nosíte?
Přiznám se, že už se přistihuju, že před odchodem z bytu se kontroluju, jestli mám občanku při sobě. Na druhé straně - asi to problémy s kriminalitou i obecním stavem práce policie nevyřeší. Ani moji důvěru v ni to neposílilo, spíše naopak. Přes mou snahu chápat nelehkou transformaci policie, a dokonce její práci propagovat, což jsme téměř pravidelně činili například v cyklu OKO, jsem teď zbaven iluzí. Filozofie naší policie je prostě pořád poznamenána způsoby komunistické Veřejné bezpečnosti.

Když jsme u té občanky - jaké křestní jméno v ní stojí před příjmením Fenič ?
Já jsem křtěný František. Na FAMU, když jsem dělal první film, mi produkční do titulků napsala Fero Fenič, protože nevěděla, že je to jen hovorová zkratka mého jména. Od té doby mi to zůstalo. Na rozdíl od všech těch anonymních slovenských národovců na Slovensku i zde, v Čechách, kteří mě neustále obviňují z "janičářství", tedy ze zaprodanectví, nesu tak už ve svém jménu zcela dobrovolně, bezplexů a boxerských způsobů zviditelňování, vlajku svého původu. S plnou, neanonymní zodpovědností za vše, co dělám, říkám a jaký jsem.